Hodinky. Na jednu stranu složitý mechanismus titěrných koleček, nejrůznějších šoupátek a hejblátek, na druhou stranu pouhý oznamovatel času. V teologickém konviktu nezbytný pomocník, v tradičních katolických oblastech zaručený dárek k prvnímu svatému přijímání.

Tu a tam jsem potkal někoho, kdo hodinky nenosil ciferníkem na hřbetu ruky, nýbrž přesně naopak. Nechápal jsem. Lehce se odřou, zjišťování aktuálního času není pohotové a… a proč vůbec? Jaký je důvod nosit je jinak?

Na zdravotnické praxi v Charitním domově ve Staré Boleslavi jsem pozoroval nejednu sestru s hodinkami „opačně“ a snažil se přijít na pravý důvod. Jako výzkumnou metodu jsem zvolil pozorování. Trvalo to týden a pak jsem pochopil.

Nejde o výstřednost. Nejde snad ani o praktičnost… Jde o životní postoj člověka, který při natažení svých paží primárně nebere, ale dává. Jde o postoj člověka, který otevírá své dlaně lidem, aby jim mohl něco svého dát a zároveň o postoj, kterým se člověk zcela dává Bohu.

Jestli se sestry Vincentky z Boleslavi dívají na hodinky jen v okamžiku, kdy (se) dávají, nebo si při pohledu na ně snaží uvědomit, jak málo času máme my lidé otevřené dlaně pro druhé, nevím…

Vím však, že bych si chtěl při každém mrknutí na ciferník svých hodinek právě toto uvědomit a pak otočit své dlaně vzhůru.