Několikrát jsem během loňského roku z úst bohoslovců vyšších ročníků slyšel, že jsou za nás za prváky rádi, neboť jsme vnesli do semináře nového ducha. Nezbývalo mi, resp. nám všem ze stejného ročníku, odpovědět: „Díky, ale nejsem si toho vědom…“. Na konci letních prázdnin jsem si na to vzpomněl a říkal si, jestli se to stane i letos a jestli si toho všimnu, že nový ročník přijde s novým názorem, novým pohledem, zkrátka osvěžením. Jestli budou těmi, kdo rozvíří pomalu tekoucí a někdy stojatou vodu prostředí arcibiskupského semináře.

Dočkal jsem se. A ačkoli jsem člověk, který není milovníkem časté změny, jsem jim za to vděčný. Ano, stojí mě to kolikrát zatnutí zubů a pěstí, neboť ne vždy je mi takový impuls po chuti, ale vždy mě vede k přemýšlení, zda jsem se již nadobro nezastavil.

Může Vás formovat tucet šéfů a představených, ale pokud nebudete mít vedle sebe někoho „na stejné úrovni“, kdo Vám dá pořádnou ránu do zad v případě, kdy to sice nechcete, ale nutně potřebujete, může se lehce stát, že Vás proud strhne do slepého ramene a než si to uvědomíte, uděláte mnoho zbytečných a špatných temp.

V semináři je nás momentálně devatenáct bohoslovců, z toho čtyři prváci. Nechci naznačit, že je oněch patnáct zbývajících unášeno proudem a pouze čtyři pádlují. Chtěl bych jen vyzdvihnout, jak málo stačí k obohacení celku. Každý rok tak seminář žije evangelijní podobenství o kvasu ve třech měřicích mouky a ani o tom vlastně neví… Tím kvasem máme být ale všichni. Nejen bohoslovci a nejen během prvního ročníku.